10. 2. 2024
Vážení čtenáři, milí klienti, k neplatnosti lichevních smluv musí soudy přihlížet i bez návrhu, tedy aniž problém nadnese jedna ze smluvních stran. Nejvyšší soud (dále i jako „NS“) novým soudním rozhodnutím ujasnil právní výklad občanského zákoníku. V otázce, zda je neplatnost lichevních smluv absolutní, tj. tedy se k ní přihlíží vždy, anebo relativní, tedy pouze na základě včasného návrhu, neměly české soudy dosud zcela jasno. Nejednotná zůstávala i komentářová literatura, uvedla v tiskové zprávě mluvčí NS Gabriela Tomíčková.
Občanský zákoník v paragrafu věnovaném lichvě uvádí, že neplatná je taková smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany. Ustanovení paragrafu rovněž cílí na situace, kdy smlouva slibuje prospěch, jehož majetková hodnota je v hrubém nepoměru ke vzájemnému plnění. Sporná však zůstala skutečnost, kdy mají soudy k neplatnosti přihlížet - zda vždy, anebo pouze na základě návrhu jedné ze smluvních stran. „K neplatnosti lichevní smlouvy soud přihlédne i bez návrhu,“ rozhodl nyní NS. Argumentoval tím, že občanský zákoník přesně konkretizuje jednání, které se svou povahou příčí dobrým mravům (contra bonos mores), a je tedy neplatné, a to absolutně. „Právní jednání se buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. K analogickému závěru je třeba dospět v případě lichevní smlouvy,“ informoval NS.
Občanský zákoník v paragrafu věnovaném lichvě uvádí, že neplatná je taková smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany. Ustanovení paragrafu rovněž cílí na situace, kdy smlouva slibuje prospěch, jehož majetková hodnota je v hrubém nepoměru ke vzájemnému plnění. Sporná však zůstala skutečnost, kdy mají soudy k neplatnosti přihlížet - zda vždy, anebo pouze na základě návrhu jedné ze smluvních stran. „K neplatnosti lichevní smlouvy soud přihlédne i bez návrhu,“ rozhodl nyní NS. Argumentoval tím, že občanský zákoník přesně konkretizuje jednání, které se svou povahou příčí dobrým mravům (contra bonos mores), a je tedy neplatné, a to absolutně. „Právní jednání se buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. K analogickému závěru je třeba dospět v případě lichevní smlouvy,“ informoval NS.
Problematikou se NS zabýval na půdorysu kauzy, kdy rodina prodala byt v hlavním městě za nápadně nevýhodných podmínek. Soudní rozhodnutí hovoří o zneužití lehkomyslnosti vlastníka a tísně, do které se před tím rodina dostala. Soudy v Praze označily kupní smlouvu za neplatnou, což NS nyní potvrdil.
Hanák a Jonáš ke zmiňované problematice uvádí na: https://www.epravo.cz/top/clanky/lichevni-smlouva-je-absolutne-neplatna-117506.html, že (cit.): „Ačkoliv udělal Nejvyšší soud svými výše citovanými rozhodnutími v otázce typu neplatnosti lichevních smluv jasno, je zřejmé, že tato informace nebyla stále odbornou veřejností plně reflektována. Ostatně i výše uvedená komentářová literatura byla vydána již za existence zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu, přesto jsou závěry v ní uvedené ve zjevném rozporu. Na základě výše uvedených argumentů ovšem máme za to, že i bez existence této judikatury je pro institut lichvy vhodnější sankce v podobě absolutní neplatnosti. V této souvislosti by proto bylo žádoucí, aby absolutní neplatnost lichevního jednání přímo vyplývala z občanského zákoníku.“
Mgr. Petr Jezdinský (s využitím NS, ČTK a webu epravo.cz)